Luboš Xaver Veselý: Z mikrofonu jsem měl neskutečný respekt

Jestliže na české mediální scéně budete hledat nejvýraznější osobnosti, tak nemůžete přehlédnout Luboše Veselého, kterého určitě znáte pod jménem Luboš Xaver Veselý. Založil úspěšnou streamovací stanici XTV televize, neustále v ní působí a rozvíjí ji. Zkušenosti nabral za třicet let práce v regionálních, celoplošných, soukromých i veřejnoprávních médiích a v současnosti je také radním České televize, tedy členem orgánu, který kontroluje v televizi veřejné služby.

Jezdíte ve voze Lexus od skupiny AUTO UH. O této značce se říká, že je japonským mercedesem. Nelže podle vás tato pověst?

Lexuse mám už podruhé za poslední léta a vždycky, když se bavím s přáteli a kamarády, tak jim říkám, že jediným autem, se kterým jsem nebyl nikdy v servisu byl Lexus. S novým Lexusem, který teď mám, mám stejnou zkušenost. Ano, dokázal bych si v něm představit více „hraček“, aby byl trošku vyšší a já nevím, jaké další detaily. Nejvíce ale na něm oceňuji, že je neuvěřitelný DRŽÁK. Tento typ mám dva roky a ani jednou mě nezradil. Nemusel jsem s ním jet do servisu, nenechal mě nikdy ve štychu. Toto já na Lexusech obdivuji nejvíc a je to vlastně druhé nejlepší auto, které jsem kdy měl. Říkám to na rovinu a upřímně: Dva roky jsem měl Lincoln Aviator a to bylo opravdu nejlepší auto, co jsem měl a je mně po něm smutno. S Lexusem jsem ale maximálně spokojený a běžný servis, výměna pneumatik, oleje apod., speciálně u Lexus Brno, je ABSOLUTNĚ dokonalý. Jen zavolám panu Vychopeňovi (ředitel Lexus Brno) a on všechno zařídí. Já si takhle představuju servis pro „rozmazlený lidi“ (smích)

Kolik kilometrů ročně v průměru najezdíte a jak auto vnímáte? Jako svého sluhu, přítele, pomocníka…?

Možná to bude znít velkopansky, ale já jej vnímám jako sluhu. Nedávám autům jména, jak někteří lidé. Nemám žádnou Bobinku ani Berušku (smích)… Pro mě je to prostě auto. Zároveň vím, že se k němu nechovám moc přátelsky. Přiznám se, že v autě kouřím a vím, že je to chyba… Neberu auto, aby mě reprezentovalo. No a kolik mám naježděno? Za dva roky je to nějakých 24 000 km, takže zhruba 12.000 km ročně.

Co na svém voze nejvíce oceňujete?

Těch věcí je řada. Že se velmi dobře ovládá, že se s ním skvěle parkuje, fantastická elektronika, zvuk. Když si pouštím nějakou muziku, tak to hraje prostě skvěle… Není to auto, které by vzbuzovalo pozornost, ale to, co všechno umí a jak je spolehlivé, je prostě pro mě momentálně nepřekonatelné.

V areálu AUTO UH stojí i karavan XTV. Vyrazíte s ním někdy za odpočinkem nebo třeba za svými posluchači?

Karavanem na dovolenou nejezdím. Karavan, který stojí momentálně v areálu AUTO UH jsme skutečně chystali i na výjezdy k posluchačům. Práce je však mnoho a příležitostí málo. Navíc si jej vyhlédl zájemce, který s ním na dovolené jezdit bude a já mu jej rád přenechám (úsměv). Mezitím se také posunuly technologie, možnosti, takže teď skutečně připravujeme pojízdné studio, se kterým budeme chtít vyrážet za posluchači.

Dovolím si jednu osobnější otázku. Se zakladatelem skupiny AUTO UH Pavlem Buráněm vás pojí přátelství. Čeho si na něm nejvíce vážíte?

Pavel je jednoduše kamarád. Seznámili jsme se před lety. Za tu dobu jsem byl několikrát ve složitých situacích a Pavel byl vždycky tím, kdo byl na telefonu a pomohl. Vím na 1000%, že je to férový člověk a vím, jakým nelehkým osudem si prošel a prochází. Na závěr možná jedna vzpomínka, příběh, který ho velmi dobře charakterizuje. Někdy před Vánocemi jsme si volali a já mu říkám „Člověče, je mně nějak smutno.“ A on říká: „Sedám do auta a jedu za tebou“ 300 km, před Vánoci… Vážím si jej ale i za to, co dokázal vybudovat. Je také fanoušek a divák XTV a pro mě je to člověk, se kterým můžu klidně sednout do auta nebo letadla a jet či letět s ním na konec světa. 

Oba jste se narodili na Moravě. Cítíte se být více Moravákem nebo Čechem?

Popravdě řečeno, pro mě tohle není téma. Já žádnou řevnivost mezi Moraváky a Čechy necítím. Je pravda, že jsem dvacet čtyři let už v Praze. Na Moravu se ale velmi rád vracím. Mám Moravu a Moravany rád a mám tam řadu upřímných přátel. Podobně je to ale i v Čechách. Tak jak mám spoustu míst velmi rád na Moravě, tak mám spoustu míst rád i v Čechách. V poslední době jsem se usadil na vesnici kousek za Prahou, na Mělnicku, což je úplná rovina. Tak jak jsem bydlel v Tišnově, což je začátek Českomoravské vrchoviny, tak teď si zvykám na jinou krajinu. Všude ale najde člověk něco hezkého. Kdybych měl svůj status přesto definovat, tak nejsem ani Čechem, ani Moravákem, ani Evropanem… Hlavně ale nejsem ten, o kterém se říká, že je všude zdejší. Pokud se ptáte na mé „doma“? Tak je to asi už v Čechách, ale když přijedu na Moravu, tak se tam cítím také doma.

Svou profesní kariéru jste začínal v soukromém rádiu Brno. Co vás přitahovalo k mikrofonu?

Odpovědět na tuto otázku je pro mě strašně těžké. Já měl z toho mikrofonu, speciálního na mluvené slovo, neuvěřitelný respekt. Věděl jsem, co se děje při živém vysílání a že každá chyba zůstane chybou, která se nedá opravit. Cokoliv, co chce člověk říci a nepovede se mu to formulovat a vyjádřit, v tom éteru zůstane. Proto nevím, jestli je správné slovo „přitahovalo“, ale cítil jsem obrovský respekt k momentu, kdy se moderátorovi nad hlavou rozsvítí ono červené světlo „on air“  a je takzvaně venku... Pro něj to je najednou vstup do jiného světa. Možná jsou lidé, kteří říkají: Já jsem chtěl být celý život moderátorem. Mě přitahovalo to prostředí rádia, technika, mix pulty, tenkrát se hrávalo ještě z cd disků… nebyly počítače, které by odbavovaly hudbu nebo mluvené slovo, vysílání… To všechno dělalo velmi zvláštní atmosféru a možná mě přitahovala právě ona. 

Bylo pro vás Rádio Brno dobrým startem a co vám dalo do vašeho profesního života?

Rádio Brno bylo dobrým startem a nechtěným startem. Byla to tehdy souhra náhod a pro mě příležitost sáhnout si na profesionální rádio. Měl jsem možnost dívat se pod ruce lidem, kteří tu profesi uměli, zvládali ji, byť na regionální úrovni. Později, ve chvíli, kdy jsem se dostal na Frekvenci 1, to bylo úplně jinak. Ale v Rádio Brno byla první šance podívat se, jak rádio funguje „zevnitř“, do jeho „střev“. Musím říci, že si často vzpomenu na různé situace a momenty z Rádio Brno.

Docela rychle jste přešel do celoplošných stanic. Hnala vás kupředu osobní ambice?

Ono to zase nebylo tak rychlé. Já po pár letech odešel z Rádio Brno a nešel do jiného rádia. Téměř „suchou nohou“ a velkou shodou náhod jsem se nachomýtnul k tomu, že jsem se stal tiskovým mluvčím a ředitelem tiskového odboru jedné politické strany. Vstoupil jsem tak vlastně do služeb politiky. Byl to zároveň okamžik a nutnost přestěhovat se z Brna/Tišnova do Prahy. Začal jsem se setkávat s naprosto jinými lidmi a ze dne na den jsem pochopil, že jsem vstoupil do jiného světa. Po volbách 2002, kdy ta strana neuspěla, mně začalo být smutno po rádiu a řekl jsem si, že když už jsem přestěhovaný v Praze, tak zkusím pražské, regionální rádio. 

Byl srpen 2002 a v Praze začínaly povodně. Měl jsem domluvenou schůzku s kamarádem, kterému patřilo jedno z pražských regionálních rádií. Bydlel jsem ve Vršovicích a to rádio vysílalo z Anděla na Praze 5. Jel jsem k němu na schůzku zrovna ve chvíli, kdy přede mnou kvůli povodním zavřely mosty přes Vltavu. Bezradně jsem stál v autě na I.P.Pavlova a přemýšlel, které rádio vysílá z této strany Vltavy. Vzpomněl jsem si, že na rohovém baráku Wenzigovy ulice vídám vlajky Evropa 2 a Frekvence 1. Jel jsem proto tam a naprosto „nadrzo“ jsem šel za tehdejší šéfkou a stal se během pár hodin moderátorem Frekvence 1. Nehnala mě kupředu ambice, hnal mě smutek a stesk po rozhlasovém mikrofonu. 

Jak z vašeho pohledu zacloumaly s mediálním a veřejným prostorem sociální sítě a všechny vznikající mediální platformy?

Mluví se o sociálních sítích. Z gruntu ale změnil celý mediální svět, a nejen mediální, internet. Celou mediální realitu postavil na hlavu a všechno je jinak. Všechno se to naházelo do nějaké „mísy“ promíchalo a začalo se znovu. Dnes je díky internetu doba, že rádio nebo i televizi může mít každý. A může jí mít funkční za jedno odpoledne. Otázka je, jestli vydrží, je schopen tvořit nějaký obsah, přivést tolik diváků a posluchačů, aby to své médium uživil. Já jsem ale za ten dnešní, svobodný svět rád. 

Kdykoliv si sednu do auta vůbec neposlouchám rádio, ale poslouchám audioknihy, podcasty, youtube… Určitě ale existuje valná většina lidí, kteří si sednou do auta a pustí si rádio. Mně na tom všem přijde dráždivé a velmi zajímavé a skvělé, že každý, kdo se cítí na to, vytvářet nějaký obsah, má šanci. Jak je vidět, tak různá soukromá i internetová rádia, podcasty, televize nebo jen kanály na youtube, rostou každý den. Pozoruji u toho ale také, jak některé zanikají. A jestliže připustím váš pojem diváckého nebo posluchačského trhu, tak ten je velmi, ale velmi nekompromisní.

Vybudoval jste vlastní nezávislý mediální projekt. Co bylo v prvopočátcích vaší největší motivací?

Jestli máte na mysli XTV, tak je hezké si číst „vybudoval jste“. Já jsem XTV vybudoval především se svými kolegy. Od počátku jsme skládali s Jakubem Černým šroubek po šroubku. Dlouze se domlouvali, jakou koupíme kameru, jak dlouhý kabel k ní, jak potom druhou, třetí kameru… Vzpomínám, jak televize XTV ve chvíli, kdy jsme ji s Jakubem Černým vlastnili jen my dva, začínala u mě doma. Počáteční motivací bylo ZKUSIT to… 

Domluvili jsme se na tom v letadle ze Salt Lake City do Amsterdamu. Tam jsme to všechno naplánovali a pak už nešlo couvnout. Pravda je, že jsem využil kontaktů i zkušeností, které jsem nasbíral ať už na Frekvenci 1 nebo na České televizi, Barrandově, televizi NOVA. Byla to doba úplných začátků. Byla ale skvělá (spokojeně se usměje). Byla to doba hledání formy, obsahu. Neříkali jsme tomu tenkrát vůbec projekt nebo platforma. Naprosto tvrdě jsme říkali, že to bude TELEVIZE. Nikoho nenapadlo, že z televize se může stát fungující firma se zaměstnanci a že se může dostat do takových rozměrů, jako je tomu dnes. Po devíti letech provozu je skutečně neuvěřitelné, kam se to dostalo a jaký zásah a dosah to má. Ale znovu zdůrazňuji, tou nejzásadnější motivací byla slůvka „pojďme to zkusit“. 

Vlastně stále jedete po obou mediálních kolejích. Internetová média i ta klasická… Která ta kolej je podle vás slepá?

To je otázka, na kterou příliš nedokážu odpovědět. Internetová média skutečně „jedeme“ XTV, Rádio XAVER, XAVER Live… Pokud tou klasickou kolejí myslíte lineární vysílání, tak tam je moje působení jen jako radního České televize. Pokud mám ale tyto koleje přesto porovnávat, tak slepá je zcela jistě ta klasická, lineární. Internet skutečně otočil svět vzhůru nohama. 

Podívejte se, co dnes internet, neřkuli umělá inteligence, umí. Všichni už naprosto přirozeně, když chceme zaplatit něco v bance, otvíráme její webovou stránku nebo aplikaci a víme, že tomu můžeme alespoň z velké části věřit… Nakupujeme přes internet a vlastně všechno přes internet děláme. Je jasné, že se to bude týkat i médií. Lineární vysílání skončí a je to otázka pár let. Bůh ví, jaké nové technologie přinesou roky příští třeba pro audiosystémy v autech. Jsem si jistý, že není daleko doba, kdy celou naši zemi, Evropu i svět pokryje internet, který bude zdarma a internet budeme vnímat tak automaticky, jako vzduch. V tu chvíli bude dílo dokonáno a všechno se bude odehrávat na internetu. Skončí rádiové FM frekvence, nikdo už nebude říkat, já musím být 20.05 hodin doma, protože Nova vysílá můj oblíbený seriál. Klasickou televizi velmi brzy porazí streamovací služby. V rádiích to bude podobné a jen se čeká na dokončení technologií, které budou založeny na internetu.

Co vás v roli moderátora nejvíc naplňuje? Kontakt s hostem, respondentem nebo kontakt s posluchači, fanoušky, oponenty?

Všechno! Kontakt s hostem je super. Někdo je zajímavější někdo méně, ale pořád máte šanci se dozvědět něco, co nevíte. Máte také pořád šanci zprostředkovat lidem něco, co je třeba jen v určité chvíli zajímá. Kontakt s posluchači je ale taky super. Často se s nimi potkávám třeba na benzínové pumpě a slyším: Já vás nenávidím, protože se bavíte se Zemanem (bývalý prezident), s Babišem a já nevím s kým… Častěji se ale stane, že projevují uznání, chtějí se vyfotit. To je pochopitelně fajn. Ale jsou samozřejmě i lidé, kteří na mě křičí na ulici. Mrzí mě, že nedokáží přijít ke mně a v klidu říct: Nesouhlasím s vámi, proto a proto… Já řeknu fajn, a chcete se o tom pobavit?  

Jste moderátor studiového typu nebo raději vyrazíte mezi posluchače ven?

Jsem vyloženě studiový tip a myslím, že k tomu člověk dojde časem, dozraje. Už nejsem ten typ, že bych vyrazil někam se záznamovým zařízením přes rameno a dělal reportáž. Vlastně jsem to nedělal pořádně nikdy. Nejlépe se cítím „ve svém“, tzn. ve svém studiu, prostředí a nejraději mám, když host přijde za mnou a já mohu být jeho hostitelem.

Považujete novináře skutečně za „sedmou velmoc“, která dokáže ovlivňovat život společnosti?

Ano, všechno důležité, co se odehrává, se odehrává v médiích. Označení sedmá velmoc nemám moc rád, ale když už jste jej vzpomněl, tak já přidám osmou velmoc a tou je vzpomínaný internet. On dokáže někdy vyrovnávat mediální prostor.

Je ale bezesporu, že média a vlastně i novináři, život společnosti ovlivňují. Na druhou stranu trh médií je natolik roztříštěn, že roli médií by měl posoudit spíš sociolog. Důležitější podle mě je říci si, jestli média mají vůbec život společnosti ovlivňovat a co to vůbec život společnosti je. Co by média každopádně ovlivňovat neměla, to jsou svobodné volby. Jak ale víme všichni, stejně se to děje.

Máte za sebou rozhovory s nejvyššími ústavními činiteli. Na co si při nich musíte dávat nejvíc pozor?

Pozor si dávám jenom na to, aby měl rozhovor začátek a konec. Aby měl obsah, měl smysl a bavil se s hosty o něčem, co ještě nikdy neřekli. Ale to je nesmírně těžké. Před rozhovory s těmito hosty, které jste vzpomněl, si vždycky říkám, že bych se měl ptát i „za lidi“… Na co by se diváci či posluchači ptali, co by je zajímalo, pokud by byli na mém místě.

Před šesti lety jste se stal členem Rady České televize. Stal jste se tak vlastně jedním z „politiků“, kteří nejvýznamnější veřejnoprávní médium ovlivňují, řídí. Je to pro vás velký závazek a jak by podle vás měla Česká televize vypadat?

Určitě jsem se nestal „politikem“, i když asi rozumím vaší nadsázce. Politika je opravdu něco jiného. Člen Rady České televize v žádném případě neřídí médium veřejné služby, vlastně ani nemůže, dokonce ani nesmí. Jeho roli jasně vymezuje zákon. Rada České televize má právo Českou televizi kontrolovat, schvalovat nebo neschvalovat rozpočet, volit a odvolávat jejího ředitele. Ale určitě ji neřídí! Naopak.  Má zapovězeno, jakkoliv zasahovat do programu i výroby. Věřte, že lidé z České televize si tyto věci umí pohlídat. 

Závazek to samozřejmě je a je to současně i hodně práce. Jako radnímu České televize mně není nic po tom, jak by měla vypadat. Jako divák České televize ale svoji představu mám. Ze zákona má vysílat na čtyřech kanálech. Samotná televize by měla sama vědět, co je veřejnoprávní služba. Jestli je to Star Dance nebo jestli je to především vysílání zpravodajství, publicistiky, sport, vysílání pro děti… 

Myslím, že je dnes například přežitek v zákoně paragraf o vysílání pro náboženské menšiny, protože ony mají svá média a přístup do veřejného prostoru… Je to i otázka sportovního kanálu. V této zemi se dá naladit pětadvacet sportovních kanálů. Česká televize mám velmi bohatý archiv. Neměl by se na obrazovku místo sportovního kanálu vrátit ČT 3, který archiv využíval?... Těch připomínek bych měl spoustu a bylo by to na samostatný magazín. Podotýkám ale, že to říkám jako člověk, který Českou televizi občas sleduje. Přesto myslím, že by měla být štíhlejší, neměli by v ní pracovat aktivisté, ale profesionálové. Česká televize je pro mě však důležitým elementem naší společnosti.

Novinařina je práce v režimu 24/7. Jak si uchováváte psychohygienu a kde čerpáte síly?

Naštěstí nejsem novinář, takže režim 24/7 se mě netýká (smích). Ale vážně… Umím si najít čas sám pro sebe, navíc je mi padesát sedm let, takže mně ani nic jiného vlastně nezbývá. Práci 24/7 bych už nebyl ochoten dělat.